Koncert k jubileu Věry Lejskové

Zahajovací koncert sezony 2015-2016 věnoval Klub moravských skladatelů významnému životnímu jubileu Věry Lejskové. Akce se uskutečnila 5. října v koncertním sále brněnské konzervatoře, na níž jubilantka do roku 1986 po dobu plných 34 let pedagogicky působila. Svoji činnost však neomezovala „jen“ na pedagogické působení: kulturní veřejnost ji znala především z přebohaté činnosti klavírního dua manželů Lejskových, jež bylo od šedesátých let reprezentativním souborem tohoto druhu u nás a zanechalo hlubokou stopu v podobě vzniku a fungování dalších klavírních dvojic (většinou manželských). Ale ani to Věře Lejskové nestačilo, takže si k tomu všemu přibrala ještě činnost organizační a publicistickou. Ta organizační se týkala funkcí, jež jubilantka vykonávala v Asociaci hudebních umělců a vědců či v rámci Tvůrčího centra Brno a Klubu moravských skladatelů, ta publicistická obnáší nespočet článků v denním tisku, v rozhlase a televizi, ale i recenze v odborném tisku, což velmi dobře vědí právě čtenáři Hudebních rozhledů, kam Věra Lejsková píše pravidelně.

Koncert k uctění jejího jubilea leccos z toho připomněl v prvé části, v níž zazněly výborně pianisticky cítěné skladby zesnulého manžela Věry Lejskové Vlastimila, vesměs ve vynikajícím provedení: Quatuor ludibria pro čtyřruční klavír zahráli manželé Jana a Jiří Hrubých s citlivým postižením humoru této skladby, vrcholícím v poslední větě mimo jiné „ozkušováním“ dalších zvukových možností klavíru hráčem prvního partu, Renata Bialasová plasticky odlišovala barevnost a významnost každého detailu v Pěti krátkých tancích a Epigramech a Igor Ardašev exceloval v pianisticky vděčných 21 reminiscencích klavírního vysloužilce.

I další číslo programu se neslo v klavírní zvukovosti: Renata a Milan Bialasovi uvedli premiéru nové verze skladby Pavla Blatného Pocta K. J. E., původně orchestrálního díla nazvaného Štědrý večer, které pro čtyřruční klavír upravil Milan Bialas. Poslední skladbou večera bylo Rožnovské pastorále pro housle a klavír Jana Šimíčka, inspiračně zakotvené v regionu Valašska a tudíž využívající zejména působivosti lydického modu. Skladba zazněla v interpretaci houslisty Lubomíra Čermáka a autora.

 

Jediným kazem na tomto publikem se sympatiemi přijatém večeru byla skutečnost, že vzhledem k citelnému omezení dotací Klubu moravských skladatelů to byl jediný koncert v rámci podzimní sezony…

 

Jindra Bártová

Foto Dr. P. Kňava

Vystoupení Karla Eichingera na koncertě KMS

Klub moravských skladatelů uspořádal 17. června v sále ZUŠ Vítězslavy Kaprálové koncert, na němž vystoupil rakouský pianista Karl Eichinger. Tento absolvent vídeňské univerzity má za sebou koncerty doma i v cizině (USA, Čína, Jižní Amerika) a řadu projektů organizačních s Vídeňskými instrumentálními sólisty, jichž je předsedou.

V Brně se Karl Eichinger se představil jako interpret velké repertoárové šíře: v programu jeho večera byly zastoupeny skladby od Haydna až po žijící brněnské skladatele Jiřího Matyse a Pavla Blatného. Haydnovo Divertimento č. 1 C dur otevřelo večer v příjemné atmosféře vídeňského klasicismu a Lisztovy skladby Šumění lesa a Balada h moll spolu s Debussyho Suite bergamasque zastupovaly reprezentativní tituly pianistického repertoáru. Blok soudobých skladeb pak Karl Eichinger otevřel výběrem z Hudby pro klavír Jiřího Matyse, pokračoval Sonatinou H dur Theodora Hasseka a skončil skladbou Smutek nad Janáčkem Pavla Blatného. Každá ze skladeb byla velmi dobře vystavěná, s náležitou razancí v energických částech a bohatě odstíněnou barvitostí v částech lyrických. Sonatina H dur Theodora Hasseka vhodně připomenula brněnskému publiku výsostně pianisticky cítěnou tvorbu tohoto před šesti lety zesnulého rakouského skladatele s českými kořeny, který stál u počátků „přeshraniční“ spolupráce skladatelů dolnorakouských a brněnských, jíž se Klub moravských skladatelů v celé své novodobé historii (byl znovuzaložen v roce 1992) programově věnuje. Tímto koncertem si KMS připsal další přínosný počin.

Jindra Bártová

Fenomén Vitulka

24. ledna 2015 uplynulo sto let od narození významné brněnské rodačky, skladatelky a dirigentky Vítězslavy Kaprálové. Životní pouť a zejména hudební dílo této výjimečné ženy, jíž osud vyměřil pouhých 25 let, si připomnělo brněnské publikum na čtyřech koncertech uspořádaných různými kulturními a hudebně vzdělávacími institucemi či spolky. Tvůrci drobného (leč mimořádného) hudebního festivalu s názvem Vitulka připravili nevšední koncepci programů, které měly specifické zaměření vzhledem k časovým etapám v tvorbě autorky nebo typům jednotlivých skladeb.

Na uspořádání měsíčního tematického celku s názvem Vitulka se podílelo několik významných kulturních a vzdělávacích institucí a spolků: Filharmonie Brno, Konzervatoř Brno a Základní umělecká škola Vítězslavy Kaprálové v Králově Poli, Klub moravských skladatelů, Společnost Bohuslava Martinů a Spolek přátel hudby při Filharmonii Brno. Mezi osobnostmi, které iniciovaly uspořádání festivalu a podílely se na jeho koncepci i realizaci, je třeba vyzvednout bratrance skladatelky ing. Josefa Kaprála a především Mgr. Jarmilu Mráčkovou, někdejší ředitelku ZUŠ Vítězslavy Kaprálové v brněnském Králově Poli. Oba se dlouhodobě věnují odkazu i prezentaci Vítězslavy Kaprálové a jejího díla na veřejnosti a výrazně se zasloužili o úspěšný průběh projektu.

Není náhodou, že první z koncertů (19. ledna 2015), uspořádaných při příležitosti 100. výročí narození skladatelky, se uskutečnil v prostorách brněnské konzervatoře. Zde Vítězslava Kaprálová ve třicátých letech minulého století studovala kompozici u Viléma Petrželky a dirigování ve třídě Antonína Chalabaly. A není náhodou, že pořadatelství koncertu se vedle konzervatoře ujal zejména Klub moravských skladatelů, jehož členkou se záhy mladá skladatelka stala a který ji v jejích kompozičních aktivitách podporoval.

Příslibem mimořádného zážitku se stal zasvěcený úvod prof. Jindřišky Bártové, která poutavě přiblížila osobnost skladatelky, zejména její studentská léta na brněnské konzervatoři. J. Bártová zdůraznila výjimečnost Kaprálové, nazvala ji po právu fenoménem, který nemá v prostředí žen-skladatelek obdoby. Vítězslava Kaprálová zanechala během svého velmi krátkého života pozoruhodný odkaz v oblasti symfonické i komorní tvorby, obohatila svými díly instrumentální i vokální literaturu. O její mimořádnosti svědčí životnost jejích skladeb, obliba interpretů v širokém geografickém prostoru, množství monografií, věnovaných autorčině životu a dílu.

V podání pedagogů brněnské Konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění zazněla první opusová díla autorky z oblasti komorní tvorby. Vytvářela je ve svých šestnácti až dvaceti letech. Již v raných skladbách Kaprálové se projevily příznačné rysy jejího hudebního jazyka; posluchače upoutala melodická invence a harmonická vyspělost autorky, její citovost i hloubavost. Programovou osu tvořila cyklická klavírní a vokální tvorba: Pět klavírních skladeb op. 1, Tři kusy pro klavír op. 9, Dvě písně op. 4 na slova R. Bojka, Jiskry z popele op. 5 na slova B. Jelínka. Dále variační klavírní Sonata appassionata op. 6 (1933) a vokálně instrumentální skladba Leden na slova V. Nezvala pro soprán, flétnu, dvoje housle, violoncello a klavír.

Oba klavírní cykly dělilo přibližně čtyřleté období, první z nich vznikal pod vedením V. Petrželky, geneze druhého spadá již do období studia Kaprálové u V. Nováka v Praze. Z hlediska kompozice patří k nejzajímavějším zvláště Groteskní passacaglia tvořící poslední část 2. zmíněného cyklu. Autorka na Novákův podnět uplatnila polyfonní formu a bravurním způsobem vyjádřila hudební vtip a nadsázku. Je známo, že za svou skladbu získala 1. cenu v soutěži vyhlášené hudebním časopisem Tempo.

 

Všechny klavírní skladby zazněly ve vynikajícím podání brněnských pianistů Ladislava Doležela, Renaty Bialasové a Alice Rajnohové.  Nejmladší z interpretů L. Doležel nechal v klavírních miniaturách 1. opusu vyniknout půvabné melodii a něžné kráse raného díla, současně se nechal inspirovat mimohudebními aspekty díla. Pestrou paletu hudebních barev a nálad nabídlo interpretační pojetí Tří kusů pro klavír op. 9 v podání Renaty Bialasové. Pianistka prokázala, že je znamenitou interpretkou Kaprálové klavírních skladeb, což ostatně v minulosti prokázala také zvukovými nahrávkami. K význačným interpretkám klavírní tvorby V. Kaprálové patří rovněž Alice Rajnohová. Její provedení Sonaty Appassionaty op. 6 z roku 1933, skladby plné kontrastních hudebních myšlenek a citových poloh, patřilo k vrcholům večera.

Písňová tvorba Kaprálové už v rané fázi tvorby vykazuje autorčin smysl pro respektování rytmu i obsahu slova a ušlechtilé vedení melodie. Vokálního partu všech tří písňových programových čísel se ujala sopranistka Hana Škarková. V opusech 4 a 5 s ní spolupracoval pianista Milan Bialas. Oba interpreti podtrhli něžnou krásu a obsah verbálně hudebního vyjádření, jejich pojetí bylo přesvědčivou reflexí skladatelčina vnímavého uchopení básnických textů. Vokálně instrumentální část programu vyvrcholila skladbou Leden pro širší nástrojové obsazení, kde se vedle sopranistky uplatnili v ansámblu flétnistka Kristina Vaculová, houslisté Štěpán Graffe a Richard Kružík, violoncellista Michal Hreňo a pianista Ladislav Doležel.

Klavírní a písňovou tvorbu z doby zvláště brněnského studia doplnily skladby houslové literatury. Legenda op. 3a z roku 1932 pro housle a klavír nebyla za života autorky provedena; její interpretace se během večera ujali houslista Štěpán Graffe a pianistka Renata Bialasová. Protipól skladby tvoří Burleska op. 3b ze stejného období (a poprvé uvedená o rok později), která upoutává posluchače zvláště svou rytmickou zvrásněností. Zazněla v provedení houslisty Richarda Kružíka a pianisty Ladislava Doležela.  

Program večera, tematicky zaměřený na první opusová díla skladatelky, byl obsahově pestrý a interpretačně velmi zdařilý. Posluchači se mohli zaposlouchat do hudby plné prosté krásy, mladické citovosti, něhy, vášně i melancholie, ale také vtipu a svěží radosti. Je jistě pozoruhodné, že tuto bohatou škálu nálad a emocí dokázala Vítězslava Kaprálová zprostředkovat již svou ranou hudební tvorbou.

 

doc. PhDr. Judita Kučerová, Ph.D.

Klavírní recitál Eduarda Lannera v Brně

Ve středu 20. března 2013 Klub moravských skladatelů (KMS) připravil Brňanům další nevšední kulturní zážitek – recitál rakouského klavíristy Eduarda Lannera (Graz). Klub moravských skladatelů dlouhodobě udržuje tradici výměnných koncertů z tvorby moravských, německých a rakouských skladatelů a interpretů, kterou zahájil již v 90. letech minulého století společně se Spolkem pro novou hudbu Brno v rámci tehdejšího projektu Setkávání evropské hudby.

Lannerův recitál se uskutečnil v Sále Josefa Dobrovského v Konventu Milosrdných bratří – i tím navázal na sérii významnějších koncertů, které KMS pořádá v této reprezentativní koncertní síni.

Program koncertu byl dramaturgicky vyvážen, obsahoval zajímavou konfrontaci soudobé hudební tvorby nejen z hlediska hudebně-geografického (konkrétní zastoupení skladatelů brněnských a štýrských), ale též hudebně-historického (díla starší a mladší). Štýrští skladatelé byli zastoupeni šesti autory (G. Noack, F. Zebinger, G. Präsent, V. Fortin, I. Eröd a G. Arányi-Aschner), brněnští třemi (R. Ištvan, J. Matys a P. Fiala).

Při poslechu jednotlivých skladeb zajímavě vystupoval rozdíl mezi skladateli generace starší, střední a mladší, a to jak v uplatněné technice kompozice, tak ve výběru tématu, celkové koncepci díla. Zatímco maďarsko-rakouští skladatelé Georg Arányi-Aschner (*1923) a Iván Eröd (*1936) z řad starší generace ve svých dílech variačního typu tematicky vyjádřili svůj obdiv skladatelům Josefu Haydnovi a Johannesu Brahmsovi, brněnští skladatelé Jiří Matys (*1927) a Petr Fiala (*1943) prezentovali díla formou i obsahem kontrastní, s lyrickým vyzněním (Matys: Přátelské skici, 1998) nebo quasi jazzovým názvukem s využitím rondové formy (Fiala: Tři ronda pro klavír, 1977). Lyrické momenty střídané s dramatickými pasážemi měla též kompozice permutačního charakteru Radomíra Ištvana (*1959) Pro Jarmilu (2009). Třívětá skladba Sein (2006) Franze Zebingera (*1946) byla koncipována jako skladatelova autobiografická ontologie, která dává nahlédnout do psychiky jeho osobnosti v minulosti, přítomnosti i nejisté budoucnosti.

Technicky náročné, apokalyptické Allegro apocalissico (2010) štýrského skladatele Viktora Fortina (*1936) a Bagatelle (2011, dedikována právě E. Lannerovi) Gerharda Präsenta (*1957) byly nejmladšími zde prezentovanými díly. Variační techniku zpracování využil ve své skladbě 10 Miniaturen für Klavier také Gerd Noack (*1969), který byl nejmladším z uváděných skladatelů. 

Eduard Lanner na svém recitálu předvedl suverénní výkon, s patřičným výrazem, bravurou a lehkostí sobě vlastní interpretoval technicky obtížné skladby. 

Eduard Lanner studoval hru na klavír u Paula Badura-Skody ve Vídni a u Rolf-Dieter Arense ve Výmaru. Pravidelně vystupuje jako sólista i komorní hráč v různých evropských zemích, v posledních letech několikrát koncertoval v Číně. Vedle interpretace soudobé hudby je předmětem jeho zájmu také dílo Mozarta, Brahmse a Liszta. Na svém kontě má více rozhlasových a televizní nahrávek, několik profilových CD. Pedagogicky působí na Konzervatoři v Grazu.

Marek Sedláček

Rok české hudby 2014 v tradici Konzervatoře a Klubu moravských skladatelů

Kde jinde by měl zaznít v Roce české hudby hlas těchto tradičních brněnských institucí než na komorním koncertu? Stalo se tak večer 23. září v sále Konzervatoře díky především obětavému organizátorovi, předsedovi KMS profesoru Milanu Bialasovi za finanční pomoci Nadace Leoše Janáčka, Nadace Český hudební fond a Nadace Partnerství OSA. Lze říci úvodem, že úspěch koncertu byl mimořádný. Po úvodním slovu prof. Bialase se v první části koncertu vystřídaly ve skvělé interpretaci skladby bývalých učitelů konzervatoře, včetně skladeb jejího zakladatele Leoše Janáčka (1919), současně prvního předsedy Klubu moravských skladatelů (1922). Málokdo z nejmladších posluchačů v sále, současných žáků Konzervatoře, si možná dovedl představit skladatele, jimž se tento večer interpreti poklonili. Nejstarší publikum však mělo ještě v živé paměti Zdeňka Blažka, Zbyňka Mrkose i Viléma Petrželku. Všichni spolupracovali se sbormistrem Brněnského dětského sboru Franitiškem Lýskem, psali pro jeho sbor, a tak se i mně poštěstilo poznat je osobně. Zdeněk Blažek vystudoval skladbu u Viléma Petrželky, absolvoval obor hudební věda na Masarykově univerzitě s disertací pod vedením legendárního Vladimíra Helferta, řadu let na konzeřrvatoři působil a školu i řídil. Zabýval se tvorbou i písňovou a sborovou a hudební teorií. Jeho učitel Vilém Petrželka si osvojil základy skladatelské činnosti u Leoše Janáčka a Vítězslava Nováka a stal se učitelem klavíru, harmonie a kontrapunktu na hudební škole Besedy brněnské a po vzniku konzervatoře v Brně na ní více než třicet let učil skladbě (mj. také Vítězslavu Kaprálovou, Jana Nováka, Josefa Berga, Gustava Křivinku) a po vzniku JAMU byl na akademii jmenován profesorem. Zbyněk Mrkos byl s konzervatoří spjat téměř třicet let jakou učitel hudební teorie, intonace a dirigování. Dirigentsky působil také ve Státní filharmonii Brno a proslul jako sbormistr a umělecký vedoucí Vachova sbrou moravských učitelek. Externě vyučoval řízení sboru na JAMU, soustředil se na vokální a vokálně instrumentální tvorbu, byl autorem melodramů a scénické hudby. Na univerzitě Karlově studium hudební vědy zakončil doktorátem. Intermezza pro klavír, op. 26 Zdeňka Blažka zahrál bravurně Milan Bialas. Petrželkovy Dvě skladby pro ivolu a klavír Jan Řezníček (viola) a Libuše Pančochová (klavír). Oživením byl melodram Svatá noc Zbyňka Mrkose 9recitovala Lubomíra Sonková, na klavír doprovázela Pavla Reiffersová). Vyvrcholením první části koncertu byla fascinující Sonáta pro housle a klavír Leoše Janáčka (Štěpán Graffe – housle a Renata Bialasová – klavír). Po přestávce upoutala posluchače interpretace 3. smyčcového kvartetu, op. 15 Pavla Haase v provedení Janáčkova kvarteta (M. Vacek, V. Zavadilík, J. Řezníček, B. Vybíral). Autor skladby na brněnské konzervatoři vystudoval, působil jako korepetitor v divadle a věnoval se pedagogické a skladatelské činnosti, především písňové a komorní tvorbě. Nepodařilo se mu emigrovat jako jeho bratrovi, herci Hugo Haasovi, v roce 1939 mu byla Němci dokonce zakázána činnost v Klubu moravských skladatelů a r. 1944 skonal v Terezíně. Publikum náležitě ocenilo interprety obdivným potleskem. I když koncertnímu sálu Konzervatoře dominuje busta jejího zakladatele Leoše Janáčka a jeho proslulý portrét (dílo brněnského Eduarda Miléna), lze jen litovat, že koncertní zážitek nemohlo vyslechnout širší publikum a ve větším sále. Sál Filharmonie Brno by si to zasloužil plně. To by však organizátoři potřebovali větší podporu širších sponzorů, chápajících kvality komorní hudby, i podporu grantu města, s větší vstřícností oceňujících klasickou hudbu brněnských skladatelů právě v Roce české hudby.

Květuše Lepilová

Další koncert k Roku české hudby

Tentokrát ze členů Klubu moravských skladatelů a uskutečnil se v koncertním sále brněnské Konzervatoře 11.11. 2014. Nejmladší generace byla zastoupena Kateřinou Růžičkovou, jejíž tři klavírní skladby – Klíčení, Zimní nokturno a Ostinato rock, tíhnoucí spíše k romantickému projevu a dobře klavírně stylizované přednesla Romana Cholastová.

Rozsáhlejší skladba Jana Šimíčka Brněnský Prométheus byla dle autorova vyjádření inspirována obrazem Antonína Procházky „Prométheus přinášející lidstvu oheň“. Přes sedm dílčích částí vyzněla jako jednovětá v interpretaci Tria romantique – Lubomír Čermák housle, Martin Švajda violoncello a Jan Šimíček klavír – autor zde byl i jako interpret.

Nedlouhý, ale velmi vtipný Hornový song Mojmíra Bártka, věnovaný každoročnímu setkání hornistů v Žehušicích, navodil v provedení Brněnských hornistů (Milan Mrazík, Antonín Kolář, Lukáš Korec Miloš Kovařík) velmi srdečnou atmosféru. Titíž interpreti se uvedli pak i ve skladbě zcela odlišné, aspoň dle názvu: byly to „Nostalgické tóny – za všechny hornisty na věčnosti“ od Pavla Blatného.

Závěr koncertu patřil Milanu Slimáčkovi a jeho Šestému smyčcovému kvartetu, který zazněl v premiéře, jako ostatně většina skladeb tohoto večera. Skladbu nastudovalo Graffovo kvarteto (Štěpán Graffe a Lukáš Bednařík housle, Lukáš Cybulski viola a Michal Hreňo violoncello) a dle autorových slov – „jde o syntézu minulé a novější hudby tak, jak ji vyznávali klasikové dvacátého století“.

 

V.L.

Na koncertě ve Wilfersdorfu

Wilfersdorf je vesnička nepříliš daleko od česko-rakouských hranic, pyšnící se zámkem, který je kolébkou rodu Liechtensteinů. Zámecká expozice upozorňuje především na tuto skutečnost, ale prostory zámku se otevírají i jiným počinům: o víkendu 7. – 9. listopadu 2014 to byly koncerty pořádané u příležitosti dvojitého  jubilea skladatele Theodora Hasseka (1929-2009).

Hassek se začal zabývat hudbou ve svých dvanácti letech. Hrál na klavír a pokoušel se o kompozici a tyto dvě činnosti jej pak provázely celý život. Pro jeho tvorbu se stala charakteristická oscilace mezi lehčími žánry (v určité době působil i jako barový pianista) a artificiálním projevem. Je autorem asi 140 skladeb v rozpětí od klavírních maličkostí až po slavnostní mše. O jeho tvorbu dnes pečuje syn Helmut, architekt, který se ujal organizace wilfersdorfského třídenního minifestivalu.

Theodor Hassek byl příznivcem Klubu moravských skladatelů, jehož koncertů se i osobně zúčastňoval. Několikrát na nich zazněly jeho skladby, jejichž nastudování se ujal pianista Milan Bialas, buď sám nebo v klavírním duu s dcerou Renatou. Proto  právě oni zahajovali třídenní wilfersdorfské hudební vzpomínání. Jejich koncertní vystoupení 7. listopadu 2014 neslo název „Klasicky a virtuózně“, které odpovídalo jak stavbě programu, tak konečnému vyznění večera. Na pořadu byly čtyřruční skladby světových i českých skladatelů počínaje Brahmsovými Valčíky op. 39 přes Debussyho Malou suitu až k moravským tancům s názvem Rustica musa Jana Nováka. Všechna díla zazněla ve vynikající, technicky i výrazově přesvědčivé interpretaci. Po pauze publikum vyslechlo Capriccio op. 30 a Toccatu F dur op. 13 a Theodora Hasseka, skladby pianisticky náročné a posluchačsky vděčné, které účinkující zahráli s podtržením jejich svěží invence a brilantnosti. Výjimkou mezi čtyřručními skladbami byly Sukovy Klavírní kusy, které přednesla Renata Bialasová s hlubokým vhledem do jejich struktury i návaznosti na tradice české klavírní tvorby. Na závěr večera zahráli brněnští umělci tři ze Slovanských tanců Antonína Dvořáka a svým jiskrným projevem uvedli publikum přímo do varu.

Koncert ve Wilfersdorfu měl skvělou atmosféru, účinkující byli mnohokrát vyvoláváni a v závěru jim publikum děkovalo vestoje.

 

Jindra Bártová